Skip to main content

Články ze SP

Špaček nejen o památném vítězství z Nagana

Asistent trenéra Jaroslav Špaček o šancích na Světovém poháru i slavné výhře v Naganu v roce 1998

Napsal Dave Stubbs @Dave_Stubbs / redaktor NHL.com

Ještě než Jaroslav Špaček vstoupí do místnosti, dorazí před ním jeho hlas. Hlučný, výrazný baryton, který v sobě do jednoho spojuje smích, výtky i chválu. A jeho majitel využije každou příležitost, aby posluchače dostal aspoň trochu do nesnází.

Špaček (42 let) je na World Cup of Hockey 2016 v českém týmu jedním z asistentů trenéra. Kariéru ukončil před čtyřmi lety a obsahovala mimo jiné 13 sezon v NHL.

Patří k lidem, které mají všichni rádi. Věčný vtipálek a milovník kanadských žertíků. A hlavně bývalý vynikající obránce, jehož znalosti se českému hokeji hodí nejen na Světovém poháru.

"Žiju jen přítomností," říká Špaček o své trenérské kariéře. Před letošním turnajem působil jako asistent reprezentačního kouče už na třech světových šampionátech.

Špágr, jak mu říká většina kamarádů i fanoušků, stál v pátek odpoledne před týmovou šatnou v Air Canada Centre. První zápas Česka, v němž nakonec vysoko podlehlo Kanadě 0:6, se teprve chystal.

Se Špačkem jsem naposledy v podobném prostoru hovořil v půlce února roku 2012 v hale Bell Centre v Montrealu, když se do města vrátil ve veteránském věku jako člen kádru Carolina Hurricanes; již na sklonku kariéry.

Nenapravitelný žertéř se brzy ráno hodlal vplížit do prázdné šatny Canadiens, za něž hrál více než dvě sezony, přestříhat tam všechny tkaničky na bruslích a provést další sabotáže. Jenže zjistil, že jeho přístupová karta již nefunguje.

Ať už na modré čáře či nyní na střídačce, hokej má Špaček prostě v krvi.

"Většinu hráčů považuju za kamarády," říká o českém kádru a aby to potvrdil, škádlí se s bývalým parťákem z reprezentace i z Canadiens Tomášem Plekancem, který zrovna prochází okolo.

"Děláme si ze sebe navzájem srandu, což je v pohodě," chechtal se Špaček Plekancovým narážkám. "Dokážu to přijmout a věřím, že oni taky. Pořád se cítím trochu víc jako hráč než jako trenér. Ale kouč toho má mnohem víc na práci. Mám malé děti a rád bych s nimi trávil spoustu času. Proto se v dlouhodobém horizontu za trenéra nepovažuju. Ale nikdy nevíte, co se stane. Nikdy neříkejte nikdy."

"A jestli jsem dobrý trenér?" zopakuje tazatelův dotaz. "To nevím. Musíte se zeptat hráčů."

Špačka taková představa pobaví, však se smál po celou dobu našeho povídání.

"Mojí výhodou je, že jsem hrál v NHL i v Evropě. Často koukám na zápasy NHL, nastupoval jsem za starých i za nových pravidel. Tyhle zkušenosti mohu jako trenér předávat dál."

V pátek toužebně vyhlížel přílet své ženy Lenky a synů Davida (13 let) a Jacoba (osm a půl).

"Hlavně nepište, že je Jacobovi jen osm," upozorňoval s potutelným úsměvem. "On by vám těch osm a půl sám zdůraznil."

Špaček se do hokeje zamiloval už ve chvíli, kdy se jako šestiletý poprvé postavil na brusle v rodném Borku u Rokycan, zhruba hodinu jízdy od Prahy. V osmi letech hrával hokej před školou i po ní, každý den až do setmění. "Tehdy ještě totiž nebyly počítače," vtipkuje.

O NHL nevěděl nic až do svých 15 let; teprve po pádu komunismu do jeho země dorazily první články a televizní záběry. On sám byl v hledáčku scoutů ještě před olympiádou v Naganu 1998, ale netušil o tom.

Špaček tehdy nastupoval za Färjestad ve švédské lize a napadlo jej, že by se o něj mohli zajímat Florida Panthers, kde jako scout působil tehdejší asistent národního týmu Slavomír Lener.

No a právě Panthers si jej v roce 1998 vybrali v 5. kole draftu jako číslo 117; do klubu dorazil na sezonu 1998-99. Na Floridě dostal tehdy čtyřiadvacetiletý bek životní šanci. Plynně mluvil jen česky a rusky. Sice znal švédská a německá slovíčka, jenže s angličtinou to bylo horší.

Proto se držel spoluhráčů Radka Dvořáka a Róberta Švehly a učil se od nich; raději mluvil srandovně, než aby jen mlčel.

"Moje angličtina není dokonalá," říkal Špaček v létě 2009, když podepsal tříletou smlouvu s Canadiens. "Ale stačí mi pár vět. Umím říct: Chci pivo, chci jídlo, chci benzín do auta."

Nakonec z toho byla dlouhá a úspěšná jízda se zastávkami v celkem sedmi klubech, včetně krátké role kapitána Buffalo Sabres. Špaček byl v roce 2006 výhru od Stanley Cupu, když jeho Edmonton Oilers podlehli ve finále Hurricanes.

Česko na úvodním Světovém poháru v roce 1996 skončilo poslední. "Solidní katastrofa," říká Špaček o turnaji, který sledoval jen na dálku. Propadák odnesli vyhazovem trenéři a o dva roky později už Češi ohromili svět olympijským triumfem v Naganu.

Byť byli v žebříčku až na 6. místě, porazili v play off postupně všechny supervelmoci - USA, Kanadu a ve finále Rusko - a získali pro svoji zem dosud jediné hokejové zlato z olympiády.

A šlo o mnohem víc než o sportovní úspěch. Přesně padesát let předtím se Československo stalo obětí sovětského komunistického puče. V roce 1968 zase rašící svobodu zadusily tanky okupačních vojsk.

V době Nagana bojovalo Česko se slábnoucí ekonomikou, politickou krizí a následky katastrofálních povodní. Výhra nad Ruskem v boji o zlato je vzpomínkou, při níž se Špačkovi ihned rozzáří oči.

"Tehdy doma nepanovaly dobré časy. Po revoluci se všechno měnilo a my hokejisté jsme byli na řadě, abychom pro naši zemi taky něco udělali," líčí Špaček. "A stalo se. Lidi v Česku se najednou začali trochu víc radovat ze života, myslet pozitivněji. Pro náš malý stát to byla jedna z nejlepších věcí, jaká se mohla stát."

I on sám zažil milník v kariéře: šlo o jeho první velký turnaj, neboť z předchozích dvou jej pokaždé vyřadilo zranění.

Také se poprvé osobně setkal s hvězdami NHL, i s těmi českými. Zíral, když byl v kádru s bývalým hráčem Canadiens a vítězem Stanley Cupu Petrem Svobodou, který z bývalého Československa emigroval v roce 1984 a do vlasti se vrátil až o osm let později po pádu prohnilého režimu.

A co Jaromír Jágr, jehož číslo 68 upomínalo na rok sovětské invaze?

Češi ve finále zdolali Rusko 1:0. Jedinou trefu si připsal právě Svoboda, v brance čaroval Dominik Hašek.

Byť se zápas hrál brzy ráno českého času, na Staroměstském náměstí se v Praze tísnilo 70 tisíc lidí. Předchůdci Špačka a spol. třikrát o olympijské zlato přišli na úkor Sovětů, nyní se země dočkala.

Když na to Špaček vzpomíná, stále jsou na něm znát velké emoce. Osm let po Naganu si v Borku vystavil zlatou medaili na zeď, spolu s ní se může pyšnit i třemi zlatými z mistrovství světa a olympijským bronzem z Turína.

Na Světovém poháru má Špaček na starosti obránce a oslabení. Očekávání veřejnosti jsou ovšem hodně malá a úvodní sobotní debakl 0:6 od Kanady jeho týmu mnoho optimismu nepřidal.

"Patříme mezi podceňované," říká. "Ale tahle parta se mi zamlouvá. Nám se v pozici outsiderů často dařilo vozit domů medaile. Kluci drží pospolu. My jim jako trenéři můžeme poskytnout maximum informací, ale na ledě to musí dotáhnout oni sami. Věřím jim. Máme výborné gólmany i šikovné útočníky. Obrana tolik kvality nemá, ale víte, jak to je: hraje se pět proti pěti. Jde o krátký turnaj na začátku sezony. Šanci máme."

Start se Česku nepovedl, ale Špaček vždycky patřil k těm, kteří místo poloprázdné sklenice raději viděli poloplnou. Jakmile v neděli vyšlo slunce, už se těšil na další trénink. Na práci, kterou je třeba odvést.

 

Ctete více